Tomáš Horák je letitým pacientem Pardubické nemocnice. V 15 letech mu diagnostikovali Crohnovu chorobu, o deset let později mu lékaři udělali kolostomii, osm let nato urostomii. Ani jedna z nich nebyla plánovaná, o to větší šok to pro Tomáše byl. Navzdory tomu to nevzdal, dnes se těší z aktivního života a chce motivovat další stomiky k tomu, aby se nebáli žít naplno.
„Pamatuji si, že na střední škole jsem měl velké zažívací problémy. Trávil jsem hodně času na toaletě, jednou se můj stav zhoršil natolik, že jsem zkolaboval a skončil v nemocnici,“ vzpomíná na počátky svých problémů Tomáš Horák. Když mu lékaři v Pardubické nemocnici diagnostikovali Crohnovu chorobu, netušil, že následkem takového onemocnění může být i stomie. „Myslím, že ze strany lékařů to zaznělo, ale já tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Každopádně stomii jsem plánovanou neměl. Když jsem v 25 letech podstoupil operaci střev a probudil jsem se se sáčkem na břiše, byl to šok,“ přiznává Tomáš Horák a dodává, že přijmout změnu na svém těle mu v začátcích dalo zabrat. „Před stomií jsem měl čisté tělo, nebylo tam nic navíc. Bál jsem se reakce okolí, ale každý, s kým jsem se potkal, to přijal naprosto bez problémů. To mi pomohlo,“ říká pacient.
Nejtěžší byla manipulace se sáčky
Několik let po provedení kolostomie Tomáš Horák podstoupil další, tentokrát urologický zákrok. Jeho výsledkem byla urostomie. „Druhý vývod mě už tak netížil, věděl jsem, že se mi uleví. Ale manipulace se sáčky byla pro mě o poznání náročnější. Prvních 14 dnů po propuštění z nemocnice bylo kritických,“ připouští Tomáš Horák s tím, že to byla skutečně obrovská zátěž na jeho psychiku. Postupem času se péči o stomie naučil a dnes je pro něj výměna obou sáčků záležitost, kterou zvládne do tří minut. „Musím říct, že od počátku mých problémů ještě před stomií se o mě úžasně stará gastroenterolog pan Kubát a vrchní sestra Jesenská a stomická sestřička Hrstková. Jsou to profesionálové s neuvěřitelně lidským přístupem. Paní Jesenskou už neberu jako sestřičku, spíš jako takovou stomickou kamarádku,“ směje se Tomáš a pochvaluje si, že ačkoliv jezdí do Pardubické nemocnice každých šest týdnů na kontroly, nemocniční personál se už zdaleka nezajímá jen o jeho zdravotní stav, ale i o to, jak se mu v životě daři. Vedle lékařů mu s přijetím diagnózy pomáhala i životní partnerka Amálka. „Ta mi byla v těžkých časech neskutečnou oporou,“ říká s povděkem Tomáš Horák.
Změna je život
„Život se stomií je změna, ale stomií rozhodně život nekončí,“ říká Tomáš Horák, který se za uplynulá léta přijal takový, jaký je, i se svou diagnózou. Ustál i změnu profese. „Já jsem pracoval jako řemeslník, dělal jsem podlaháře. Ale na většině staveb není toaleta, maximálně nějaká provizorní, a to mi bylo nekomfortní. Teď pracuji na základní škole jako školník. Nastavil jsem si pravidelný režim jak ve svých aktivitách, tak stravě, a to je pro mě jako stomika velká výhoda,“ libuje si Tomáš a dodává, že dnes už dokáže se stomií pracovat. „Když potřebuji, omezím příjem tekutin a jsem schopný vyprodukovat toho odpadu méně. Ano, stala se mi i nějaká nehoda, ale pořád je se stomií mnohem větší svoboda než bez ní,“ říká Tomáš Horák, který by rád pomáhal jiným stomikům s přijetím diagnózy a celkovou osvětou. „Stomik ještě pořád není běžná věc. Myslím, že tím největším strachem zůstává obava z toho, jak se na stomika budou dívat ostatní, jestli se budou otáčet a ukazovat si na něj. Já stomii přirovnávám k tetování, které si člověk nechal udělat v 18 letech, tehdy mu to přišlo jako skvělej nápad, ale s přibývajícími léty už by od něj nejradši upustil. Jenže to nejde. Musí se s tím naučit žít,“ dodává Tomáš Horák, který se stal inspirací i pro zdravotnický personál, a to na semináři pořádaném v Pardubické nemocnici týkající se péče o stomie.